MAGINOTOVA LINIE
Maginotova linie je pevnostní systém, vybudovaný Francií v letech 1929 – 1940, který je považován za nejdokonalejší a nejmohutnější v historii. Linie, pojmenovaná podle André Maginota, ministra války v letech 1929 – 1932, který prosadil její financování, chránila hranice s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem a Itálií a také některé oblasti ostrova Korsika ve Středozemním moři. Opevnění na sever od Švýcarska jsou označována jako Severovýchodní Maginotova linie, opevnění na jih od Švýcarska jako Jižní nebo také Alpská Maginotova linie. Potenciálně nepřátelskými státy bylo pouze Německo a Itálie, kde byla opevnění nejsilnější, u hranic se zbývajícími státy však hrozil německý útok přes jejich území. Výstavba opevnění byla motivována především zkušenostmi z první světové války, kdy pevnostní objekty, umístěné ve strategicky důležitých místech, prokázaly svůj velký význam. Oproti původním plánům však byly některé úseky vybudovány ve výrazně skromnější podobě, především pokud jde o jejich vybavení dělostřelectvem, což se negativně projevilo při bojích v roce 1940. Maginotova linie byla vzorem pro některé další pevnostní systémy, především pro československé opevnění a v menší míře polské opevnění. V dobovém tisku byla prezentována jako nedobytná, což vyvolávalo mylný dojem, že by měla ubránit hranice bez pomoci dalších složek armády.
G.O. HACKENBERG
Hackenberg je pevnost (dělostřelecká tvrz) u města Veckring ležící v départementu (Lotrinsko) v severovýchodní Francii. Je jednou z největších pevností Maginotovy linie a byla součástí pevnostního sektoru Boulay. Tvrz byla vybudována na stejnojmenném kopci o nadmořské výšce 343 metrů, který je důležitým strategickým bodem v poměrně rovinatém terénu mezi řekami Mosela a Nied. Tvrz byla jedním z prvních objektů Maginotovy linie, neboť její stavba byla zahájena již v roce 1929. Stavebně byla tvrz dokončena v roce 1935. Její konstrukce byla neobvyklá, neboť se skládala ze dvou částí, z nichž každá byla podobná normální tvrzi, umístěných na opačných úbočích kopce a propojených Moselleprotipěchotním příkopem, který bránily další objekty. Podobně byla koncipována jen jediná další tvrz - Hochwald v sektoru Haguenau. Z toho důvodu jsou tyto tvrze někdy označována jako „velkoskupiny“.
Všechny objekty byly propojeny podzemními chodbami a sály značného rozsahu. Vstup umožňovaly dva vchodové objekty (pro munici a pro mužstvo), umístěné v týlu. Do vchodu pro munici byla zavedena úzkorozchodná železnice z týlu, která pokračovala podzemím k jednotlivým dělostřeleckým objektům. V podzemí se nacházela velká muniční skladiště, kasárna, elektrárna a další zařízení, nutná pro dlouhodobý pobyt osádky o síle 1 085 mužů. Hlavní výzbrojí tvrze tvořily 2 kanóny ráže 75 mm, 4 houfnice ráže 135 mm a 4 minomety ráže 81 mm, umístěné vždy po dvou v otočných výsuvných dělostřeleckých věžích a dále 7 kanónů ráže 75 mm a jedna houfnice 135 mm ve střílnách. Na vrcholu kopce byly umístěny dvě dělostřelecké pozorovatelny s vynikajícími možnostmi pozorování, které sice byly spojeny s podzemím tvrze, avšak jejich hlavním úkolem bylo pozorování ve prospěch sousední tvrze Billig. Pozorování ve prospěch tvrze Hackenberg pak zajišťovaly především pozorovatelny tvrzí Billig a Mont des Welches. Na levém křídle tvrze se vyskytoval vzácný typ objektu, takzvaná kaponiéra, který byl zcela zapuštěn do terénu a jeho zbraně, včetně kanónu ráže 75 mm působily přímo do protipěchotního příkopu. Hackenberg je největší veřejnosti přístupnou pevností v Maginotově linii. Největší pevností je tvrz Hochvald, ale tu využívá armáda.
BELGICKÉ OPEVNĚNÍ
V roce 1931 přijala belgická vláda novou koncepci obrany země, v níž opět hrálo stálé opevnění významnou úlohu. Ve 30. letech se tak Belgické království zařadilo mezi ty evropské země (Československo, Finsko, Francie, Německo, Polsko, Řecko a další), které se rozhodly posílit své obranné možnosti výstavbou moderních pevnostních staveb jak na ohrožených hranicích, tak i v hloubi území. V tomto období vznikly mimo jiné v severozápadní Belgii čtyři moderní dělostřelecké tvrze, které tvořily hlavní linii obrany na nejkratší přístupové cestě z Německa k Bruselu. Právě historie výstavby a bojového vystoupení těchto čtyř tvrzí tvoří těžiště této studie, která chce vůbec poprvé v české odborné literatuře toto téma přiblížit našemu čtenáři. Věříme, že jej zaujme - již například jen proto, že v roce 1938 stál proti československému opevnění tentýž nepřítel. Moderní pevnosti byly Eben Emael, Battice, Aubin-Neufchateu a Tancrémont. Pak zde byly ještě modernizované forty z 1.světové války např.: Lantin, Barchon.
FORT EBEN EMAEL
Pevnost Eben-Emael byla belgická pevnost mezi městy Lutych a Maastricht, poblíž Albertova kanálu, která bránila belgicko-německou hranici. Vybudována byla v letech 1931-1935 a byla považována za nedobytnou. Ale 10. května 1940 85 výsadkářů z německé 1. výsadkové divize přistálo v pevnosti pomocí kluzáků (typ DFS 230). O den později byli posíleni německým 151. pěším plukem a v 13:30 hodin 11. května se pevnost vzdala. Do zajetí padlo 1 200 belgických vojáků.
Při dobývání pevnosti hrály důležitou roli dvě nové zbraně – kluzáky, které dokázaly dopravit výsadkáře přesně na malý cíl (bez rozptýlení, ke kterému by došlo při seskoku padákem) a kumulativní nálože, pomocí kterých byly rychle zlikvidovány pancéřované kopule (s děly a kanóny) na „střeše“ pevnosti.
ČESKÉ OPEVNĚNÍ
Československé opevnění byla soustava pevností a pevnůstek různých velikostí, budovaná v letech 1935–1938 na československých hranicích s Německem a Maďarskem rozdělená do jednotlivých úseků ŽSV (Ženijního skupinového velitelství) - Hlučín, Opava, Staré Město pod Sněžníkem, Králíky, Rokytnice v Orlických horách, Náchod, Trutnov, Liberec, Most, Domažlice, Rokytnice v Orlických hororách, Hrušovany nad Jevišovkou a Bratislava. Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí mezi objekty se rozkládaly Překážky proti útočné vozbě a pěchotě. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevňovacích prací a rada pro opevňování.
Stavba byla financována ze zvýšených výdajů na obranu, byl to následek ohrožení země ze strany nacistické Třetí říše a dalších sousedů. Opevnění se nepodařilo zcela dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus Rakouska pak česko-německou hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání zde vznikl pouze nedokončený pás lehkého opevnění). Po podepsání Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí připadla většina opevnění Německu, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití. Dodnes se některé stavby zachovaly: většina chátrá, některé však byly restaurovány a proměnily se v muzea (např. dělostřelecké tvrze Bouda, Hanička a Stachelberg).
LEHKÉ OPEVNĚNÍ
Lehké opevnění se skládalo ze dvou základních druhů bunkrů - LO vz. 36 a LO vz. 37. U lehkého opevnění vz. 36 se jednalo o okopírovanou pevnůstku z Maginotovy linie. Tento vzor však měl nedostatečné chránění a nevýhody, tak se českoslovenští projektanti rozhodli o vytvoření vlastního, ryze českého vzoru. Tím se stal vz. 37. V té době nejdokonalejší lehké opevnění. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo stavebně dokončit necelých 10 000.
TĚŽKÉ OPEVNĚNÍ
Toto opevnění mělo být budováno na nejohroženějším úseku hranice s Německem v prostoru Krkonoše-Bohumín. V této oblasti mělo být vybudováno 1 276 samostatných pěchotních srubů. Do roku 1938 jich však bylo vybudováno 226. Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého, mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor.
U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub“, je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Sruby, patřící do sestavy tvrze, jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Objekty čs. Opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab“, nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení. Další stupně se označovaly římskými číslicemi I až IV (odtud označení „říman“, nebo objekt velkého typu).
.jpg)
